Mučicí nástroje spravedlnosti

Stýkáte se už léta s ďáblem a podsvětím? Provozujete čarodějnictví a vaříte v kotlích lidské vnitřnosti potřebné k výrobě lektvarů? Ne? Stačilo by jen pár minut na mučidlech a přiznali byste vše!

Mučicí nástroje různého typu a různých stupňů bolestivosti se odpradávna využívaly k výslechům podezřelých jedinců. „Vyšetřovatelé“ neváhali trápit oběť těmi nejkrutějšími technikami. Mnohé způsoby mučení byly v nedávné minulosti užívány totalitními režimy a některé praktiky se provozují i dnes v rámci BDSM.

Zavěšení

Obviněný je za svázané ruce zavěšen na naviják a v této pozici ponechán i několik dní. Tento trest považován za mírný, ale samozřejmě není problém ho zpřísnit – například zavěšením závaží na nohy vyslýchaného. Často se také využívalo pálení žhavým železem a další „doplňující“ praktiky. Krutější varianta je zavěšení oběti s rukama svázanýma za zády, čímž dojde k jejich vykloubení v ramenou.


Drtič hlavy

Tento nástroj byl velmi oblíbený. Oběti byla brada opřena o železný či dřevěný podstavec a hlava upevněna šroubem. Kat jí utahováním šroubu rozdrtil nejdříve čelisti a pak lícní kosti, až nakonec praskla lebka. Tohle zařízení se nejdříve využívalo „jen“ k usmrcení, později i k výslechům, takže oběť s rozdrcenými kostmi v obličeji někdy musela velmi dlouho čekat na smrt. Dnes se podobné zařízení užívá na území Latinské Ameriky, akorát s tím rozdílem, že na těle vyslýchaného nezanechá žádné stopy.

Garotta

Odsouzený sedí s rukama svázanýma za zády a hlavu má uvězněnou v železném držáku. Kat šroubuje železným hřebem, který je za hlavou vyslýchané osoby a pomalu jím proniká do lebky.
Ve Španělsku se garotta při nejvyšších trestech využívá dodnes.

Španělské lechtání

Předmět, který vypadá jako malé hrábě a je velký asi jako lidská ruka,
sloužil k roztrhání lidského masa na cáry a dostal se až na kosti. Pro dosažení větší přísnosti se trhaly nejdříve části těla, jejichž poškození oběti nemohlo přivodit smrt. Pak byla oběť většinou ponechána na pospas velmi pomalé a bolestivé smrti vykrvácením.


Železná holínka/Bota

Na kovovém vynálezu, železné botě, je připevněn šroubovací systém. Jeho utahováním vznikal nesnesitelný tlak na holeň vyslýchané osoby. Kvůli bolesti nebylo možné rovně stát, přesto byli odsouzenci často nuceni s touto botou na noze chodit, aby se jejich utrpení ještě zhoršilo.
Železná holínka neboli bota, jak se zařízení říkalo, se užívala v 18. – 19. století v různých zemích, nejvíce v německy mluvících státech.


Naražení na kůl

Jedná se o jeden z nejpřísnějších a nejbolestivějších trestů, při němž byli odsouzenci napíchnuti na velmi špičatý tenký kůl. Někdy museli v této pozici vydržet i několik dní, než zemřeli. Po useknutí hlavy prý mozek funguje ještě celých 15 vteřin, proto je kati "štelovali" tak, aby se museli dívat přihlížejícímu lidu do očí. Nabodnutí trestanci byli často na kůlech vystaveni na ochozech hradů na výstrahu. Trest naražení na kůl většinou dostali nepřátelé přistižení se zbraní v ruce.

Pás cudnosti

Dva k sobě spojené pásy kovu měly zabránit tomu, aby měla žena v době nepřítomnosti svého manžela milence. V tomto ohledu byl pás účinný, nikoho ale už nezajímalo, že se po pár dnech nošení objevovaly na těle v okolí pásu odřeniny a ženy tak dostávaly různé infekce. Navíc se nemohly ani pořádně umýt, na což ale například ženy ve středověku byly zvyklé. Zajímavé je, že byl objeven i pás cudnosti pro muže, nebylo ale doloženo, zda se skutečně používal, nebo jde jen o výmysl řemeslníka, který ho vyrobil.


Pila

Trest rozřezání pilou je společně s naražením na kůl úplně nejkrutějším a nejbolestivějším trestem. Dřevěnou pilou pro čtyři ruce byl odsouzenec pověšený vzhůru nohama rozřezán vejpůl. Pověšením za nohy hlavou dolů se zabrání většímu nahrnutí krve do hlavy, než je běžné. Kvůli tomu nedojde ke ztrátě vědomí a mučená osoba tak trpí až do poslední vteřinky svého života.

Vážně stojí díky vejcím?

Je 515 m dlouhý, asi 90, 5 m široký, výška jeho vozovky je 13 m nad hladinou Vltavy, má 16 oblouků s rozponem mezi 16 a 23 metry. Ve své délce je třikrát zalomen a stojí na mlýnských kamenech podložených dubovými piloty. Tvoří ho kvádry různých pískovců. Při procházce po něm si můžeme prohlédnout třicet většinou barokních soch a sousoší, některé z nich i v původním provedení. Začíná na Křížovnickém náměstí Staroměstskou mosteckou věží a asi o půl kilometru dál končí Menší a Větší Malostranskou věží.

To je samozřejmě popis Karlova mostu – nejkrásnějšího mostu v Čechách, jedné z nejnavštěvovanějších pražských památek. Jeho předchůdce, Juditin most, byl ve 12. století úplně první kamenný most v Praze. Poté, co ho strhla povodeň byl nahrazen Karlovým mostem, který stojí dodnes. I ten byl ohrožován mnoha povodněmi, těch větších můžeme napočítat celkem 12 včetně stoleté vody v roce 2002. byl sice mnohokrát opravován, v nákladná oprava 16. století se dokonce vlekla celých 71 let ale přesto je pozoruhodné, že barokní památka stojí dodnes. Je možné, že jeho stabilitu skutečně posílila vajíčka, která byla při stavbě mostu zamíchána do malty? V roce 2008 se definitivně prokázalo, že kromě vajec se do „kouzelného těsta“ přidávalo mléko s vínem a nechtěně bylo přimícháno i pár kusů tvarůžků a syrečků. Nebo snad pomohlo ochranné kouzlo, které údajně vzniklo při položení základního kamene mostu dne 9. 7. 1357 přesně v 5 hodin a 31 minut. Čas byl astronomem přesně stanoven tak, aby všechny číslice byly liché a četly se vzestupně a sestupně. Magické kouzlo mělo nejen zajistit stabilitu mostu ale i odehnat zlé duchy, kteří by mu chtěli ublížit.

Už v dobách středověku byl most využíván k obchodům – platilo se zde clo za potraviny a 70 haléřů dokonce i za nevěsty! Začátkem 20. století tady také začala fungovat doprava. V roce 1905 dosavadní koňskou „tramvaj“ nahradila tramvaj elektrická, která jezdila po speciálních kolejnicích Františka Křižíka. Ty nenarušovaly umělecký vzhled celého objektu, protože dráty s vedením nevedly nad tramvají ale pod ní. O tři roky později tramvaj vystřídal autobus, který zde s přestávkou během 2. světové války jezdil až do 60. let 20. století. Od té doby je most zpřístupněn jen pro pěší.

Tíha rokokové módy

V období roroka musela každá moderní žena mít velmi nákladné bohatě zdobené šaty s mnoha sukněmi a krinolínami. Díky nim byly šaty velmi široké a nebylo zrovna snadné se v nich pohybovat. Málokoho ale napadne, jak takové široké šaty musely být také těžké.

Nejtěžší šaty, o nichž se ví, si nechala ušít Marie Antoinetta, francouzská královna a nejmladší z 8 dcer Marie Terezie. Ve svůj svatební den si oblékla šaty vážící celých 37 kg, přičemž ona sama vážila asi 45 kg. Je logické, že v šatech nemohla chodit, protože je neunesla. Proto jí pod všechny sukně a krinolíny vlezli dva sluhové a svatební síní ji nadnášeli, takže to vypadalo, jakoby se nevěsta vznášela.

Nejkrásnější barokní ženy vypadaly jako přesýpací hodiny, proto širokou a nákladně zdobenou sukni doplňoval uzoučký pas stažený korzetem. Ten musely dívky nosit od útlého dětství, aby se jim vytvarovala žebra tak, jak to móda vyžadovala. Důsledkem bylo zdeformované tělo, potíže s dýcháním a časté omdlévání. Omdlévalo se tak často, že se to vžilo téměř jako další módní prvek. Pokud dámy sem tam neztratily vědomí, mohly se i dostat do řečí. Samozřejmě nesměly upadnout na zem, ale pokud možno na rámě nějakého galantního muže nebo alespoň na kanape.

S hygienou to rovněž nebylo valné
V minulosti se lidé většinou myli jednou za měsíc nebo dva. O Marii Antoinettě se dokonce říká, že se koupala jen čtyřikrát do roka. Nepříjemný odér navíc měla zahánět nově objevenými parfémy, které se těšily obrovské oblibě. Pokud Rakušanka, jak Marii Antoinettě ve Francii přezdívali, měla skutečně takové zvyky, museli být sluhové pod jejími sukněmi opravdu „nadšeni“.